Bylo úterý v říjnu, když Markéta Dvořáková našla svého otce na podlaze koupelny. Františkovi bylo 71 let, žil sám v Olomouci a několik týdnů se necítil dobře. „Únava, velká žízeň, ospalost", vzpomíná Markéta. „Mysleli jsme, že je to věk."

Záchranáři, kteří dorazili za devět minut, diagnostikovali problém okamžitě: 347 mg/dl glukózy v krvi. František měl cukrovku 2. typu již osm let a měřil se každé dva až tři dny, protože ho píchání bolelo. Jeho měření vypadala „normálně". Problém byl v tom, že se neměřil v klíčových momentech — po jídle, ráno, když pociťoval příznaky.

„Kdybychom měřili každý den, nárůst bychom včas zachytili," řekl pohotovostní lékař Markétě. „Každodenní sledování zachraňuje životy. Problém byl vždy nepohodlnost procesu."

Ten rozhovor v Markétě něco změnil. Začala hledat způsob, jak zajistit, aby se otec měřil bez bolesti, bez lancet, bez bariéry, která ho léta bránila v potřebném sledování. To, co našla, se jmenuje GlucoMax — a více než rok ho mají doma tisíce Čechů.

„Moji pacienti vědí, že by se měli měřit každý den. Problém je, že opakované píchání nakonec vždy vyhraje."

Příběh Františka není výjimkou. Přes 900 000 Čechů má diagnostikovanou cukrovku 2. typu — a odhaduje se, že dalších 200 000 ji má, aniž by to věděli. Každodenní domácí sledování je jedním z pilířů kontroly nemoci, ale více než 60 % pacientů přiznává, že ho neprovádí s doporučenou frekvencí. Důvod je téměř vždy stejný: píchání.